Vztah perfekcionizmu, úzkosti a deprese

Od školky až do dospělého života slýcháme rady a doporučení, abychom věci dělali pořádně, trochu víc se snažili, příště to dotáhli trochu dál. Perfektní výkon je cílem, který se před námi tyčí v dáli a my k němu směřujeme.

Dobrý a špatný perfekcionizmus

"Normální" perfekcionizmus může být zdrojem potěšení - snažíme se dosáhnout co nejlepšího výsledku, ale dovolíme si občas i být nedokonalí a mít přitom radost z toho, co jsme udělali. Je to schopnost akceptovat vlastní limity i vnější realitu, stanovit si reálné cíle a zachovat duševní rovnováhu v životě. Zdravá tendence k perfekcionizmu si klade otázku: "Jak se můžu zlepšit?"

A pak je tady jiný typ perfekcionizmu. Nemluvím jenom o výstřednosti úspěšných manažerů nebo o obvyklé odpovědi na otázku při pohovoru do práce: "Co jsou vaše slabosti?" - "Jsem tak trochu perfekcionistka." Tento typ perfekcionizmu představuje nezdravou touhu po perfektnosti na mnohem hlubší úrovni. Není to jenom specifický způsob myšlení, jde o způsob bytí se sebou a se světem. Člověk s maladaptivním perfekcionizmem si klade otázku: "Co si o mně pomyslí ti druzí?"

Nezdravý typ perfekcionizmu je živený obrovským strachem ze selhání a pocitem, že člověk není dost dobrý. Takový člověk je chycen v nekonečném kolečku nereálných nároků na sebe, snaze se o perfektní výkon, nevyhnutelných zklamáních a následným obviňováním se z toho, že to neudělal líp, které se časem mění na sebenenávist. Perfekcionisté často říkají, že "to měli udělat líp", svoji práci vždy vidí jako horší kvality ve srovnání s jinými. Málokdy se cítí spokojeni s výkonem, který je minimálně tak dobrý, ne-li lepší než u druhých lidí. Nic není dost dobré, žádné úsilí dostatečné a neexistuje žádný způsob, jak se vykoupit z hlubokého pocitu vlastní nedostatečnosti.

Kde se bere?

Zárodky perfekcionizmu se dají najít v nejrannějších a nejdůležitějších vztazích v životě člověka - v rodičích. Každý rodič má představu, jak by se jeho dítě mělo chovat a čeho by mělo dosáhnout. Někdy jsou ale tyto představy s tak vysokými nároky a s tak malou možností odchylky, že dítě se cítí rodiči přijato a milováno jen, když splní všechny podmínky.

Místo toho, aby dítě prožívalo od rodiče přijetí, vyrůstá s poselstvím, že jeho hodnota se odvíjí od předvedeného výkonu. Chybí mu prožitek, že je dost dobré a zaslouží si lásku takové, jaké je. Místo toho žije s neustálou hrozbou pocitů bezcennosti, když nedostojí vysokým nárokům, které jsou na něj kladeny. Tyto děti se naučí přeceňovat výkon a snaží se o dokonalost, aby získaly rodičovskou pochvalu (která ale přichází málokdy). "Když se budu víc snažit, udělám to ještě líp; když budu perfektní, pak mě rodiče budou mít rádi."

Perfekcionizmus můžeme chápat i jako způsob ochrany před velkým studem. Studem, že se ukáže (a všichni to uvidí), jak bezcenný ve skutečnosti jsem a pak mě nikdo nebude mít rád. Když budu podávat perfektní výkony, nikdo nedohlédne za fasádu a zabezpečím si tak lásku a přijetí ostatních.

Cesta k depresi a úzkostem

Propojení mezi nezdravým perfekcionizmem, depresemi a úzkostmi je dobře zdokumentováno. Ukazuje se, že obrovské nároky sebe samé, pochybnosti o vlastním výkonu, obava z chyb a nadměrná kritičnost vůči sobě tvoří živnou půdu pro deprese. Sečteno-podtrženo: obrazem depresivního perfekcionisty je člověk, který má na sebe obrovské nároky, nad kterými nemá kontrolu a ze kterých nejde slevit, zanechávajíce ho s pocity podrážděnosti, bezmoci a beznaděje. Žije v neustálém strachu z toho, že udělá chybu a pod tíhou nepřiměřené sebekritiky nevidí ze situace východisko. Není schopen vnímat svůj život jako smysluplný a uspokojivý. V nejzazším bodě můžou pocity selhání a totálního zoufalství vést až myšlenkám na sebevraždu.

Co s tím?

Stejně jako u všeho ostatního, i perfekcionizmus není uniformně stejný u každého. Pokud se v některých jeho rysech poznáváte, ale nezasahuje vám to výrazně do života, pravděpodobně zvládnete projít životem bez toho, abyste se s ním museli poprat. Doporučuji chovat se k sobě víc laskavě a nenechat se vláčet vnitřním kritikem.

Když je ale porce perfekcionizmu u vás větší, než zvládáte unést, když se objevují symptomy deprese, je dobré obrátit se na odborníky. Při mírnějším stupni nezdravého perfekcionizmu pomáhá krátkodobá na cíl zaměřená psychoterapie. Ale platí, že čím závažnější symptomy perfekcionizmu, tím půjde o dlouhodobější psychoterapeutickou práci. Takovou, která se zaměřuje na práci s psychoterapeutickým vztahem, v bezpečném, přijímajícím prostředí.

Text bh

Jazyková korekce Kryštof Synek

Foto freeimages.com/Craig Parylo