Truchlení nehraje podle pravidel

Žal je přirozenou odpovědí na ztrátu. Truchlíme, když přijdeme o něco nebo někoho, koho jsme měli hodně rádi. Můžeme cítit protichůdné a nečekané pocity - šok, hněv, vinu, smutek. Velký žal může také ovlivnit naše tělesné zdraví - nemůžeme spát, jíst, nedaří se nám jasně přemýšlet. Čím o závažnější ztrátu se jedná, tím intenzivnější žal prožíváme.

Proces truchlení se netýká jenom smrti blízké osoby, ale může se jednat i o sdělení závažné diagnózy, ztrátu zaměstnání, rozchod ve vztahu, uhynutí domácího mazlíčka, ztráty bezpečí - např. při napadení nebo živelné katastrofě a mnoho jiných. I zdánlivě drobné ztráty v nás mohou vyvolat smutek a žal.

Když se mluví o truchlení, mnoho lidem se vybaví jméno Elizabeth Kübler-Ross. Byla to švýcarsko -americká psychiatryně, průkopnice v práci s těžce nemocnými a umírajícími, autorka knihy O smrti a umírání. Nejznámějším z její práce se stal pětistupňový model vyrovnávání se se smrtí. Jednotlivé fáze - popírání, hněv, smlouvání, deprese, akceptace, jsou zažity v odborné i laické veřejnosti jako proces, kterým si projdou všichni, kteří čelí závažné ztrátě a postupně v jednotlivých krocích dojdou ke smíření, akceptaci situace.

Ukázalo se, ale, že truchlení nehraje podle pravidel.

I kdybychom si to moc přáli, vyrovnávání se s velkou žalem nejde zjednodušit a rozdělit do jasných oddělení. Když projdete velkou ztrátou, můžete zjistit, že jste se s ní vyrovnávali přesně v intencích oněch pěti fází, nebo že jste je všechny přeskočili až na jednu. Proces vyrovnávání může trvat neskutečně dlouho, nebo ním projdete nadsvětelnou rychlostí. Ve svém truchlení se můžete octnout ve fázi, o které Kübler-Ross ani nesnila. Truchlení se totiž spíš podobá divoké horské dráze než vlaku s jasnými zastávkami. I samotná Kübler-Ross upozorňovala, že jednotlivá stadia nemusí probíhat lineárně, hezky v pořadí za sebou.

Protože, jako lidé, máme rádi věci, které dávají smysl a mají řád, konfrontování s velkým smutkem rádi uvěříme v předvidatelnou a jasnou podobu truchlení. Tato potřeba mít věci předvídatelné, je současně i pastí. Když netruchlíte, jak je psáno, můžete nabít pocit, že netruchlíte "správně". Vyčítat si, že to, co cítíte není dost dobré, nebo vhodné, co určitě nepomáhá. Nechte raději teoretické koncepty stranou. Dopřejte si čas a prostor na jakékoliv pocity, které se ve vás objevují.

Odhlédnouc od jednotlivých fází truchlení, vyrovnávání se se ztrátou je namáhavé, proměnlivé, často matoucí, "umatlané". Je dobré si pamatovat:

• že každý má svoje tempo;
• že pocity, které nás při tom doprovázejí, jsou různé, protichůdné, intenzivní;
• že intenzita smutku a trápení bude kolísat, někdy jakoby nebyla a pak se znovu zpřítomní;
• že palčivý smutek a bolest ze ztráty nezmizí, ale časem se jeho intenzita zmenší
• že akceptace a smíření se neznamená, že je to za námi.

Text bh

Foto freeimages.com/ryan dyer