Sociální dilema: Já mám roušku a on ne!

Roušky se stávají novou normou. Jednak je to nová bezpečnostní norma - nošení roušek, spolu s mytím rukou a udržování vzdálenosti 2m patří mezi nejúčinnější způsob ochrany před nákazou koronavirem, ale také jde o novou sociální normu. U té nejde jenom o "tvrdá data", ale hlavně o to, jak na nová sociální pravidla (a jejich porušování) reagovat.

Určitě jste se s tím setkali. 

Jedete v metru, máte roušku a pár lidí kolem vás ne. Nebo sedíte u lékaře v čekárně a paní naproti má roušku "na půl žerdi". Prostě, jste na místě a situaci, kde je pravidlem mít roušku a dodržovat odstup - společenskou domluvou nebo nařízením. A někdo druhý pravidla porušuje. To přináší spoustu emocí a každý to může prožívat po svém. Někdo cítí úzkost a zmar: "Stejně to celá nemá smysl!" Jiný se může cítit naštvaný a ohrožený: "To jim vůbec nezáleží na tom, že někoho můžou nakazit?!" U dalších lidí to může podpořit tendenci k zlehčování situace a rebelování: "Ono to stejně nebude tak špatné. Když na to tolik lidí kašle, můžu taky."

Každopádně to přináší dilema. Upozornit na to, že člověk roušku nemá, nebo to nechat být?

Jak to řešit?

Neunáhlete se. Nemůžete vědět, proč daná osoba roušku nemá. Nemusí to být její zákeřný záměr nakazit všechny okolo. I když platí pravidlo nošení roušek, existují výjimky. Nebo si ji ten člověk zapomněl. Nebo se mu zničila a nemá druhou. Proto se nevyplatí nastoupit na člověka bez roušky a štěknout na něj: "Kde máte roušku?!" Instiktivně na tlak a agresi reagujeme obranně - začneme se bránit také. A toxická atmosféra, ve které se nepůjde domluvit vůbec, je na světě.

I když vás může dráždit nebo si můžete zoufat z toho, že někdo druhý nemá roušku, snažte si udržet otevřenou mysl. Nenechte se strhnout emocemi. Zůstaňte v komunikaci slušní a tolerantní. Neznamená to rezignovat na řešení věcí, ale jde o to, nepoužít hrubou sílu tam, kde by stačilo jemné postrčení. A i kdybyste ve švungu měli tendenci důsledně upozorňovat všechny, kteří roušky nenosí nebo nedodržují bezpečnostní vzdálenost, nepouštějte se do toho. Není to vaše práce. Vaší prací je postavit se za sebe tam, kde se situace týká přímo vás.

Tehdy je dobrým způsobem použít ve větě slovíčka "my" nebo "nás". Např.: "Udělejme si trochu prostor mezi náma, když tady stojíme tak natlačení." Jednak se tím stáváte "parťáci" spíše než nepřátelé. A také to ukazuje na vzájemnou ohleduplnost - je vidět, že přemýšlíte, jak vaše chování ovlivňuje jejich zdraví a doufáte, že to mají stejně.

Většina lidí se k druhým chce chovat slušně a ohleduplně. A na vstřícné chování reagují stejně. Můžete proto, pokud máte náhradní roušku, zkusit říct: "Vidím, že jste si zapomněl roušku. Já mám ještě jednu, tady máte."

Co ale když otevřená mysl, tolerantnost, vstřícné chování nepomáhá? Tehdy udělejte vše pro to, abyste ochránili sebe. Nezůstávejte v situaci, ve které se necítíte bezpečně. Radši odstupte nebo odejděte, nebo když to nejde, tak se aspoň otočte zády.

Text bh

Foto freeimages.com/hamidreza ahmadi