Kdo je psychopat?

Slovo psychopatie má několik významů.

Nejužívanější z nich, se kterým jste se určitě potkali, je slovo psychopat v pohrdlivém duchu, je to někdo mezi zloduchem a bláznem, někdo, kdo nám dělá věci naschvál. Nepříjemný šéf? Pomstychtivý soused?

Můžeme se setkat s titulky jako tyhle:

'Psychopat' a hledaný zločinec. Otec střelce z Vegas vykrádal banky, měnil identity a utíkal před FBI. (Český rozhlas, 3.10.2017)

Psychopati se nebojí, jsou citově prázdní. Držte se dál, radí psycholog. (Ona Dnes, 27.1.2018)

Psychopati ve vedení nejsou vzácností. Jak je rozpoznat? (Hospodářské noviny, 3.12.2015)

Pokud se držíme ale odborných termínů, pod pojmem psychopatie můžeme v širším smyslu myslet všechny poruchy osobnosti nebo v užším významu jenom jednu poruchu osobnosti - antisociální (asociální, disociální) poruchu osobnosti.

Ve všeobecném významu je psychopat nesprávná skladba osobnosti, která se projevuje převážně nevhodnými odchylkami chování, povahy a charakteru (Dufek in Preiss, 2007). Tento psychiatrický termín se v minulosti spolu s názvy neuróza a psychóza používal na základní rozčlenění duševních nemocí, oficiálně dnes neexistuje, ale můžeme se s ním setkat doteď. V dnešní terminologii se to, čím se označovaly "psychopatie", nazvalo poruchy osobnosti.

Co je osobnost (co je její porucha)?

Každý máme nějakou osobnost. Osobnost je to "Kdo jsme", je to soustava vlastností, které nás charakterizují, jsou souborem toho, jak se vztahujeme k sobě samým, ale i k druhým lidem, jak vnímáme svět, a jak na něj a s ním dokážeme fungovat. Za normální a zdravou osobnost považujeme člověka, který vnímá dostatečně realitu, má svou identitu, sebehodnotu i sebedůvěru, je schopen přiměřeně řešit problémy, je sociálně začleněný a dostatečně stabilní. Může prožívat krize, ale dokáže je překonat a jít dál.

Porucha osobnosti je druh duševní poruchy, při které má člověk rigidní a nezdravé způsoby myšlení, fungování a chování. Takový člověk má problémy s vnímáním situací, ve kterých se nachází a narušení se také objevuje ve vztazích s druhými lidmi. Není to tak, že by ztrácel kontakt s realitou, ale jeho vnímání je zkreslené do takové míry, že mu to limituje sociální interakce, vztahy s lidmi, školu nebo práci.

Na formování osobnosti během dětství a adolescence mají vliv genetické, biologické a sociální faktory a stejně tak se v průběhu života formují i nezdravé způsoby fungování a chování. Někdy se mohou části nefunkčních vzorců chování objevit už v rané mladostí, ale o zformované osobnosti, a tím pádem i o poruše takové osobnosti, se nedá hovořit dřív, než se uzavře její vývoj, to jest kolem 25 let.

I když jde o psychiatrickou diagnózu, je třeba říct, že většina lidí s poruchou osobnosti se během svého života nikdy nedostane do kontaktu s psychiatrií a když ano, je to většinou v souvislosti s jinou duševní poruchou - nejčastěji s depresí nebo úzkostí, někdy po pokusu si ublížit. V krizi, kdy je nárok zvládat situaci větší než obvykle, se může chování člověka s poruchou osobnosti dostat do konfliktu se zákonem.

Pomoc

I když jde o dlouhodobé vzorce chování, myšlení a cítění, neznamená to, že člověk s poruchou osobnosti nemůže dostat péči, která by mu pomohla.

Prvním krokem je si uvědomit, že člověk má problém. A stejně důležité je přijít na to, ve které oblasti se problémy projevují. V léčbě poruch osobnosti, stejně nebo možná i víc, jako v každé jiné duševní poruše, je nezbytné být aktivním participantem.

První volbou v léčbě je psychoterapie. Individuální nebo skupinová. Práce s rodinou nebo partnerská terapie. Povídací terapie nebo práce s jinými způsoby vyjadřování svých pocitů a myšlenek (arteterapie, dramaterapie, muzikoterapie, práce s tělem atd.). Někdy ke snížení napětí, úzkosti, stabilizaci nálad je dobré spolupracovat s psychiatrem. Při problémech ve vztazích je možné využít nácviky sociálních dovedností. Nebo pokud jsou problémy v sociální oblasti hlubší, probrat je se sociálním pracovníkem.

Preiss, M.: Měření osobnostní psychopatologie s využitím Cloningerova modelu. Dizertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007

Text bh

Foto Záření 1980, Jack Nicholson