Je možné být šťastnější?
Kdo by se nechtěl stát víc šťastným? Pokud si něco v životě přejeme nejvíc a snažíme se toho dosáhnout, tak je to právě štěstí. Ale co vlastně štěstí v životě je?
Šťastný člověk je podle jedné z definicí ten, který vede "ctnostný život" - teda takový, který naplňuje představu společnosti o morálních kvalitách a slušném chování. V této představě šťastného člověka jeho pocity a emoce vůbec nehrají žádnou roli, snad se předpokládá, že štěstí přijde jako důsledek toho, že člověk stojí hezky v řadě. Další poučka vidí štěstí jako racionální zhodnocení života jako celku - jako byste vynášeli osobní soud nad svým životem "Jsem obecně spokojený nebo bych věci udělal jinak, kdybych k tomu měl příležitost?" A třetí definice štěstí se týká typické nálady. Máte většinou pozitivní náladu (nadšený, potěšený, inspirovaný něčím) nebo negativní náladu (úzkostný, rozhozený, smutný)? A trik je v udržení rovnováhy mezi pozitivní a negativní náladou. Většina dnešních výzkumů pracuje s aspekty pozitivních emocí, negativních emocí a pocitu životní spokojenosti.
Skeptik by se mohl zeptat - "Vyplatí se vůbec štěstím zaobírat?" Není to jen výsledek západní kultury, která klade potřeby a blaho jednotlivce nadevše? Realitou je, že na tom, jestli se cítíme nebo necítíme šťastni, docela záleží. Výzkumy ukázaly, že pozitivní emoce a pocit životní pohody mají vliv na kariérní růst, kvalitnější fungování ve vztazích, kreativitu, lepší tělesné zdraví a také perspektivu delšího života.
Od čeho ale subjektivní pocit životní pohody alias pocit životního štěstí záleží? Selský rozum nám říká, že by to mohlo souviset s vnějšími okolnostmi života. Např. dobře vydělávající člověk bude asi šťastnější, než ten, který musí obracet každou korunu. Do jisté míry je to pravda. Pokud se ale člověk přehoupne za hranici základních potřeb, pak má výdělek jenom velmi malý vliv na to, jestli se cítíme šťastni. Ostatně, výzkumy sledující dlouhodobě pocit životní spokojenosti nezaznamenaly v západních zemích za posledních 50 let změnu, i když se bohatství lidí v těchto zemích výrazně zvýšilo. Věk se ukazuje jako další kategorie, která v malé míře ovlivňuje pocit životní spokojenosti. Čím jsme starší, tím více se cítíme šťastni. Pravděpodobně to souvisí s procesem dozrávání - už nás už tolik nedrtí očekávání společnosti a srovnávání se se svými vrstevníky. S podobně malým významem ovlivňují pocit štěstí úroveň vzdělání, víra, nebo příslušnost k určité sociální vrstvě. Celkové tyto vnější faktory odpovídají za pocit životní spokojenosti jenom v 10-15 procentech.
Které faktory ovlivňují ten zbytek?
Ukazuje se, že největším prediktorem pocitu životní spokojenosti je dědičnost, a to až v 50 procentech. Prostě na svět přicházíme s určitou predispozicí k optimismu, veselé mysli, radosti, nebo dostaneme do vínka spíš tendence k ustrašenosti, pesimismu, smutku. Zdá se teda, že základní nastavení k životní spokojenosti je do velké míry dáno geneticky. Kdyby vás při narození naklonovali a vás a vašeho klona by umístili jinde, to, jak je v životě šťastný váš klon, by se dalo poměrně přesně odhadnout podle úrovně vaší životní spokojenosti. Znamená to tím pádem, že nemá vůbec smysl snažit se o větší životní spokojenost? Že stejně nemáme šanci ovlivnit jestli budeme v životě šťastni nebo ne? Určitě nemáme šanci změnit svoje genetické predispozice. Pokud sečteme 50 procent genetických faktorů a 10 až 15 procent vnějších faktorů, stále zůstává ve hře 40 procent něčeho, co ovlivňuje, jestli se v životě cítíme spokojeni nebo ne.
Kromě toho, co zdědíme a toho, v čem žijeme, nám ještě zůstává "to, co děláme". To, co děláme, t.j. aktivity, kterými plníme své dny - s větším nebo menším úspěchem a nadšením, tvoří oněch 40 procent, které ovlivňují pocit životní spokojenosti člověka. Pocit životní spokojenosti také není konstanta - je to velmi pohyblivý proces, v lepší dny se cítíme šťastnější, jindy zase méně šťastni. Takže možná někteří lidé nikdy nebudou bláznivě šťastní, stále můžou (nebo také ne) dosáhnout svého maxima v pocitě životní spokojenosti.
Můžeme to připodobnit hodnotě IQ, i když hodnota IQ není tolik pohyblivá: Intelekt je také z velké míry závislý na dědičnosti, ale genetika do výšky IQ nevstupuje tak, jako například do barvy očí. Při narození dostáváme od rodičů rozpětí, ve kterém se naše IQ (s největší pravděpodobností) bude pohybovat. Vnější faktory (výchova, možnosti) a také naše vlastní aktivity, do výšky IQ vstupují.
Jak to ale udělat?
Pokud přijmeme fakt, že náš pocit štěstí je z poloviny ovlivněn genetickými predispozicemi a že v malé míře ho také ovlivňují životní okolnosti jako bohatství, bydlení, věk a pod., zůstávají nám tady aktivity, kterými plníme své dny. Nejde ale jen o mechanické dělání čehokoliv. Aby daná činnost zvýšila pocit životní spokojenosti potřebujete:
- aby vám daná aktivita vyhovovala (vašim potřebám, sklonům, osobnosti) - musí vás to bavit, těšit, nestačí, že to baví vaši sousedku,
- abyste nedělali stále to samé - třeba kdybyste začali běhat, abyste neběhali stále po té samé trase, nebo kdybyste začali plést, tak abyste nepletli furt dokola jenom ponožky modré barvy,
- abyste měnili čas, ve kterém danou činnost děláte.
Není to nic proti pravidelnosti. Pokud pravidelností myslíme na zvyk dělat něco a ne zvyk dělat něco stejným způsobem ve stejnou dobu. V prvním případě, kdy pravidelně děláme určitou činnost, ale mění se čas nebo způsob, jakým ji děláme, je pro zlepšení životní spokojenosti důležitý. Druhý případ nejspíš povede k pocitu rutiny a povinnosti, ze kterého se šťastnější cítit určitě nebudeme.
Závěrem nutno říct, že na to, aby se člověk stal šťastnějším, je nutné vynaložit úsilí. Dobrou zprávou je, že toto úsilí nám může připadat jako zábava. Je důležité také toto úsilí zvědomovat - vnímat, že danou věc dělám a proč, pochválit se. Faktem ale zůstává, že i když všechno uděláme tak, jak se má, nemusí nám to zaručeně přinést větší pocit spokojenosti, pokud v dané činnosti není šance pro pozitivní zážitek nebo osobní růst.
Text bh, zdroj: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/epdf/10.1111/j.1751-9004.2007.00002.x
Grafika freepik.com/ph_vector